Milý příteli – básníku, ohlédnutí by mělo začít vzpomínkou na dětství … Jak je vnímáš?
Vzpomínek na mé venkovské dětství je bezpočet a věkem jich závratně přibývá a vynořuje se z paměti, přestože té paradoxně ubývá. Má rodná vesnička je Chudobín pospolehnutý o poslední výběžky lesnaté Drahanské vrchoviny s kopci Parduska, Šumina, Rampach a otevřena do širokých hanáckých rovin.
Tam uprostřed velké ovocné zahrady, částečně parkově upravené,na faře pod jednou ze tři kostelních věží, (což je pozoruhodná rarita na tak malou obec), jsem se narodil. Tedy tam mám svou rodnou světničku, což je dnes také rarita, a jak žertovně dodávám, to je důležitý předpoklad stát se klasikem. Kolik takových světniček jako památníků stále navštěvujeme?
Pro nás – děcka, zvláště kluky s lesem za humny, s koupáním, a v zimě s bruslením na zámeckém rybníku, sokolským hřištěm a jinými atrakcemi, to bylo pravé eldorádo. Prožívali jsme všechny události a radovánky nabízené nám čtyřmi obdobími roku i církevního kalendáře, podle nějž se slavily hody, poutě, dožínky, velikonoce s koledami a klapáním po vsi nebo rajtováním na jízdních kolech. Samozřejmě tyto zážitky, celé to venkovské dětství mě poznamenalo na celý život. Dovolte, abych se emotivněji a přesněji vyjádřil jako básník verši:
V litovelských lukách Do nové síťky na motýly kluk chytá v lukách poledne a v otci zpátky dohlédne kde lýtka svá jsme rosou křtili. Morava mrskaná rybářskými pruty se z břehu na břeh převaluje. Obloha po proudu v ní pluje. Jak mít ten záběr nepohnutý? Chudobínský rybníček Starodávné brky rákosí tu zůstávají namočeny a šustivě pokračují v psaní nových veršů na vodu v kropence našeho dětství. Vodní vážky nad hladinou váží dusná letní odpoledne. Jak jsme si jich coby kluci nevážili. Ale ta poezie psaná na vodu ta přelila se do nás.
Kdo tě intelektuálně nejvíc ovlivnil?
Od dětství i mládí především křesťanská výchova – tehdy ještě formou náboženské výuky na školách a samozřejmě i v rodině, jak jinak, vždyť otec byl farářem. Naši faru navštěvovala řada významných osobností, teologové, církevní představitelé, ale i básníci, např. František Nechvátal, Bohumila Sílová, z malířů Vilém Kratochvíl a jiní. Ze známých osobností jsem se přátelil s O. F. Bablerem, Aloisem Rečkou, byl jsem ovlivněn literaturou a poezií, mezi mě inspirující osobnosti patřili T.G. Masaryk, Albert Schweitzer, Karel Čapek a celá řada dalších včetně básnické generace 30. let.
Po přečtení tvé sbírky Tlak mé krve jsem pocítil potřebu se s tebou setkat. Cítil jsem v tvých verších blahodárný vzdor… Kdy ses začal setkávat s vděkem čtenářů?
Tlak mé krve je mou druhou básnickou sbírkou po Malé vizitě (MF 1976), která byla pozdní prvotinou v mých třiceti devíti letech. U kritiky byla velmi příznivě přijata a překvapivě uspěla i když lektorskými posudky byl její rukopis hodně „očesán“ a k vydání spíš nedoporučen. Po vydání byla dokonce nakladatelstvím navržena na cenu, ale to bylo na Ministerstvu kultury a ÚV KSČ samozřejmě zamítnuto. Tak jsem obdržel alespoň čestné uznání, ale tím se mi pootevřely dveře do nakladatelství Mladá fronta, kde jsem po třech letech vydal Tlak mé krve. Pod tímto tlakem, dokonce přetlakem mé krve poezie vzniká a je psána. Naštěstí v MF došlo v té době k výměně odpovědných redaktorů za poezii a na toto místo byl z redakce dětských časopisů „vyhozen“ Jiří Binek. Jeho zásluhou celá řada básní, lektory v posudcích nedoporučených z ideových důvodů k vydání a odsouzena k „zapomenutí“ v rukopise zůstala. On to byl, kdo pomohl prosadit k vydáni básnická díla i v té době umlčených autorů J. Skácela a M. Holuba. Jak jsem se dověděl, s vydáním sbírky Tlak mé krve bylo pohoršeně boucháno v Československém spisovateli o stůl „co to Mladá fronta vydává za poezii a navíc jakým nákladem!“ Průzkumem knihkupeckého trhu knihkupci zvedli původní dvoutisícový náklad ve smlouvě na čtyři tisíce dvě stě. Toto připomenutí Jiřího Binka je zároveň poděkováním za jeho osobní odvahu a statečné postoje v té době. Zmiňuje se o tom i druhé vydání v předmluvě reedice mých tří prvních sbírek nazvané Námluvy Aeskulapovy, která vyšla v roce 2009. Velmi pěkným doslovem sbírku doplnil literární kritik dr. Med. Proto jsem v literárních slovnících i ve Slovníku české literatury 1970- 1981 uváděn jako autor „společensko-kritického zaměření.“
*** Vtíráme se do hadích pokožek vlivné přízně. Připíjíme si na tykání svých lží. Chlastáme spolu z vyschlých hrdel pravdy. Krčíme nad sebou rameny poklepávajíce si na ně. Požíráme se na oslavách marnosti zfalšovaní, padělaní, podvržení.
Zajímavé byly pro tebe přátelské kontakty s Jaroslavem Seifertem. Zavzpomínej…
Mám-li krátce zavzpomínat na Jaroslava Seiferta, dovolím si uvést alespoň některé zajímavé příhody a zážitky z našich pravidelných setkání.
Poprvé jsem se s básníkem setkal osobně v Olomouci v říjnu 1955 na půdě Palackého univerzity, kam byl pozván. Jeho vystoupení v tamní přeplněné aule bylo v té politicky tragické době velice otevřené, odvážné a nebojácné, až se nám tajil dech.
V roce 1963 jsem poslal J. Seifertovi k posouzení své verše a obdržel od něj vlídný povzbudivý dopis s posudkem.
Teprve v roce 1983 jsem byl poprvé básníka navštívit na pražské klinice coby pacienta. Upřímně řečeno, nedovedl jsem si představit, jak a o čem se budeme, zvláště v tomto prostředí bavit. Také má-li se člověk setkat s živou legendou, s žijícím klasikem, cítí jistou trému, ale opět jsem si mohl ověřit, že lidé velkého ducha, opravdové osobnosti, jsou naprosto přirození, skromní a laskaví. Při vyslovení slova Otvovice, což je vesnice v níž jsem měl ordinaci, Mistr okamžitě ožil a začal vzpomínat, jak z nedalekých Kralup, kde pobýval u babičky a dědečka Borytových, běhával jako desetiletý kluk do Otvovic k tetě na hrušky. A najednou jsme nevěděli o čem si povídat dřív. Asi nejen proto, pozval mě básník k sobě opět na návštěvu a později k sobě do bytu, až z toho vznikly pravidelné každotýdenní pátky po celé dva roky. Jednou jsme spolu byli více lékař s pacientem jindy přítel s přítelem.
FOTO: Karel Kestner
Co povědět o našich „pátečnických“ schůzkách dvou osiřelých pátečníků? Alespoň dvě příhody. Málo se ví, že v květnu 1985 J. S. udělen čestný doktorát univerzity Hampden–Sydney College ve Virginii. Doktorský diplom mu přijel předat kulturní rada amerického velvyslanectví za přítomnosti amerického básníka Galwey Kinnela. Zrovna ta promoce vyšla na červencový pátek, odehrávala se v básníkově bytě, takže jsem návštěvu u Seifertů vynechal. Ostatně „místo toho“ jsem byl předvolán na StB. Příští pátek když jsme se spolu setkali a já blahopřál básníkovi k doktorátu, žertovně podotknu: „No vidíte a teď jsme oba doktoři.“ Tu souvislost si neuvědomil, a zjevně mu udělala radost. „No jo,“ opáčil pohotově, „Jenže já jsem ten mladší, Lojzíčku.“ Rád býval mlád, ale před kým může být člověk mladší, je-li mu čtyřiaosmdesát. Ovšem mladším, přímo novopečeným doktorem být mohl. Proto jsem ho z legrace a přátelského škádlení celé odpoledne tituloval kolego. Byl jsem doktorem „starším“ o celé čtvrtstoletí.
Druhý zážitek, který by vydal alespoň na dvě stránky, se týká udělení Nobelovy ceny v říjnu 1984 i okolností kolem. To byl básník právě hospitalizován na interní klinice Vinohradské nemocnice. Ani ve snu mě nemohlo napadnout, že ho tam nebudu smět navštívit ani v bílém plášti. Po oznámení, že obdržel nejvyšší literární poctu, byly totiž veškeré návštěvy pacienta zakázány, kromě rodiny, a jeho pokoj střežili dva příslušníci StB. Zkrátka režim absurdit ho dokázal na interně vlastně internovat v samovazbě.
Návštěvou u Jaroslava Seiferta na pražské klinice
Básníku převlečený
do bílých křídel
špitálního andělíčka.
Sedíš na posteli
jako na obláčku
plujícím nad českou zemí.
Strážný anděli
našich dávných lásek.
Kde jsou pohřbeny?
A ty ještě žiješ.
Ano žiješ
Jakkoli tě pohřbívají
Nejsi ze života odvolán
Ani sám sebe neodvoláš.
Tvé umlčení přehlušuje
Duté vlnobití etheru.
Archo paměti
Odoláš živlům rozběsněným?!
/1983/
Těšil jsem se, až se po propuštění domů budeme moci zase setkat, abych mu mohl k poctě poblahopřát a také spatřit na vlastní oči tu světovou literární metu. Když jsme si zlatou plaketu spolu prohlíželi (na jedné straně s portrétem Alfreda Nobela a na druhé s reliéfem Básník a Múza), Múza zde stojí oděná v antické říze a před ní klečí nahý básník. A k tomu náš čerstvý laureát poznamenal: „To je stejně škoda, Lojzíčku, že to není naopak, viďte?“
Naše setkání pokračovala. Na Nový rok 1986 nebylo J. Seifertovi dobře. Ze všech medikamentů, které mu rodina nabízela, si prý přál moji návštěvu. A tak jsem se, nesporně potěšen, rozjel do známého domu nedaleko břevnovské Ladronky. Kdybych mohl tušit, že je to jedna z posledních návštěv. V pátek 10. ledna mě předběhla smrt. Ta, co „chodí na boso a tím hůř“. A jenom jednou. Z poslední básníkovy sbírky „Býti básníkem “ jsme věděli, jak statečně se smrtí brání:
"držím se desky svého stolu jako cestující na palubě Titaniku drželi se křečovitě zábradlí... "
A pak že tahle země nemá moře. Z moře slz se po staletí vynořuje jako ostrov domorodců, trosečníků, dobyvatelů. Náhle jsem se na něm ocitl opuštěný a osamělý jako Robinson. Co bude s mým – pátkem?
Více o známosti s J. Seifertem: ZDE
Nedávné zdravotní problémy tě vyburcovaly ke svébytnému dílu s epitafy. čtenáři v něm viděli tvé loučení, ale opět přichází katarze, K čemu tě ponouká?
Ne zrovna malé zdravotní problémy jsem prožíval před rokem s náročným operativním zákrokem. No a jak známo lékaři zasvěcení do zdravotních problémů s pravděpodobností efektu léčení i prognózy, nebývají dobrými pacienty.
Ale jako věřící člověk spoléhám nejen na své jistě prvotřídní a erudované kolegy, ale modlitebně se upínám k Hospodinu, k jeho pomoci a přízni. On vytrhl vícekrát „duši mou z jámy nejhlubší“, řečeno s žalmistou. A abych došel určitého vyrovnání se s těžkými životními situacemi, pochybnostmi a upokojení svého stresovaného já – pomáhá mi poezie. Ona je jakýmsi pojistným, ventilem emotivního, citového přetlaku. Uvádí řád do niterného chaosu a zmatku, je mou psychoterapeutkou, jíž se vyzpovídávám a ona metodou logoterapie mě zharmonizuje a orientuje transcendentálně. Odpovídá na neodbytné otázky života i smrti i smyslu lidské existence. Oč více si ji člověk po takových zkušenostech váží a je vděčen za dny přidávané mu z milosti. V této situaci jsem už v nemocnici začal psát a vznikla sbírka Znovuzrození.
A teď zmiňovanou sbírku s epitafy nazvanou In memoriam vydanou už v roce 2010 jsem sestavil z různých básnických sbírek, kde jsem vybral verše s touto tematikou na přání mého zetě kněze k využití pro potřeby pastorace. Ostatně, poezie o smrti není popřením života, ale ostnem, který zvyšuje lásku k němu, napsal František Halas. Druhá část sbírky Memento mori je věnována živým. Smrt jsme totiž z povědomí i z našeho života dokonale vytěsnili, nechceme si ji připomínat.
Náš čas Chybí stále chybí. Sem tam mezi námi pobíhá zavolání na vodítku šňůry i volně mobilní. V dopisních obálkách napsaných někým za nás chodí naše parte včas. *** Věz i ty samolibý sebestředný vzpurný z plechu své nóbl limuzíny přesedneš jednou do plechové urny.
Na závěr přikládám úryvek z vyznání mé rodné Hané, nazvané Přes prahy pražců k prahu domova:
„Haná – země pluhy rozesílaná, její prnice se převaluje z boku na bok kypře, voňavě a svůdně před svými oráči. Ti, které jsem znal, už dávno zapadli do hrobníkových vy-oraných brázd jako skřivani do svých hnízd, když vydali počet ze svých údělů.
Země branami vláčená, žel, také po soudech a po hejtmanstvích pro kdejakou rozepři o hraniční mez.
Země po zasetí důkladně uválená polními válci i vojenskou pěchotou, která se tolikrát přes ni převalila. Přes která pole naší země nepřešla však vojska, aby zase zašla do hlíny?
Jenom chléb, chléb náš vezdejší z ní každoročně vstává z mrtvých.
Země, na jejíž slaměných kavalcích úrodu za úrodou plodí moje rodná Haná svou širokou pánví. Bohorodička v dusných porodních sálech léta. Porodní báby venkova už při tom nemusí asistovat.
Země, na níž vzklíčila i Boží muka zbožnosti, ještě když byla plná polních cest, remízků a mezí.
Na návsích se ozývají hejkavá hejna husí a na polích jsou vidět husí brka strnišť. Brka těch zemských písařů, co navždy zůstanou ve svých řádcích. Země na nás valí bulvy řep a stromům po celoroční únavě padají víčka zarudlá.
A opět až z prostřených stolů Hané sklidí chléb a sůl potu, zbudou na nich slaměná brčka, jimiž nasávám z širokohrdlé Hané pocity vlastní příslušnosti. Pak podzim obrátí ubrusy a odkryje hnědé desky, o jejichž spodní stranu se lokty opírají rodáci na posledním svém sjezdu.
Kde zemi radlicemi zraňovanou potomky Přemyslova rodu chlácholí skřivani vypuštěni gestem houslistů z notových osnov brázd tam domov můj. Jak se do něj nevracet? Má ve mně natrvalo své domovské právo, které jsem já ztratil v něm. “
Domů na Hanou vlakem Barevné lužní lesy za Litovlí tvoříte špalír podél trati jímž marnotratní ztracenci se jako v podobenství vrátí Byť i náš život z drah svých vykolejil neuhne Země z dráhy dané Přes prahy pražců k prahu domova syn mířit nepřestane.
rozhovor vedl: Jiří Drejnar