Jak jsem se ocitl na seznamech spolupracovníků StB?
Pokud mi dáte větší prostor k objasnění, rád vám odpovím. Jak už jsem uvedl, od roku 1984 jsme se spolu s Jaroslavem Seifertem stýkali každý pátek. Jako bychom navázali na tradici čapkovských pátečníků, i když jsme většinou byli sami dva. Ani jsem si neuvědomoval, že by tyto návštěvy autem u Seifertů byly předmětem zájmu StB a také mně to bylo jedno. Vím ovšem o lidech, kteří se návštěvám bytu chartisty a básníka v nemilosti režimu, vyhýbali. Mně to bezproblémově procházelo až do července 1985 (tedy přes rok a půl), kdy americký básník Galwey Kinnel, pobývající v Praze, projevil zájem setkat se s některými ne prorežimními literáty. Proto zeť Jaroslava Seiferta Ing. Plichta s paní Janou Seifertovou zorganizovali v jeho bytě menší setkání, kam jsem byl také pozván a kde byl přítomen i kulturní rada amerického velvyslanectví William P. Kiehl.
Asi po deseti dnech mi bylo osobně večer doručeno předvolání na Policii do Čkalovy ulice v Praze 6. Tam mě vyslýchali dva pracovníci StB ohledně onoho literárního setkání, co se tam odehrávalo, kdo byl pozván atd. Řekl jsem několik obecných informací s podepsáním protokolu o své výpovědi i s přísahou, že o tomto předvolání i výslechu budu mlčet. Samozřejmě, že jsem celý obsah jednání podrobně vylíčil jak doma, tak i Jaroslavu Seifertovi. Po určitém čase mě opět předvolali, tentokrát jen jeden, a přál si být informován, co je nového u Seifertů, kam přece každý týden docházím. Když viděl můj nezájem podobná informativní setkání opakovat, naznačil mi, že by to usnadnilo situaci samotnému básníkovi, na něhož byla pozornost StB stále soustředěna. Jak se zachovat? Kategoricky odmítnout nebo souhlasit? Mohl-li bych svým souhlasem prospět a nějak pomoci vzácnému příteli, ochránit ho před jejich slídičstvím, nebo dokonce před přímým kontaktem s nimi, zvláště v jeho pokročilém věku i komplikovaném zdravotním stavu, nebudu se rozmýšlet. Natolik jsme se sblížili a měli se rádi, že bych za něj i dýchal. ,,Přátelství velkého muže je dobrodiním bohů“, říkal Voltaire. A já jsem Bohu za něj nesmírně vděčen. Možná jsem uvažoval naivně a ze své povahy až trapně důvěřivě. Ale co mi v té době mohli udělat? Byl jsem venkovským praktikem a na tyto štace byli posíláni lidé neprověření či z trestu. Do západní ciziny jsem během celé totality nevyjel ani jednou a k přijetí syna na vysokou nám paradoxně pomohlo, že nikdo z rodičů nebyl v KSČ – neboť syn studoval teologickou fakultu, kde právě toto byl vůbec předpoklad přijetí. Manželka v invalidním důchodu a dcerka chodila do základní školy.
FOTO: Karel Kestner
A tak má údajná „spolupráce“ spočívala celkem ve dvou předvoláních k výslechu a šesti setkání v restauraci, kde jsem asi dvakrát podepsal krátké záznamy své výpovědi, které samozřejmě nikoho nemohly poškodit. Většinou jsem stáčel hovor na zdravotní problémy a potíže svého vyšetřovatele. Ostatně, kdo by si o nich rád s lékařem nepopovídal očekávaje nějaké rady? V archivním spise, jak jsem se přesvědčil, je uváděno, že vázací akt proběhl v přítomnosti dvou příslušníků v jisté kanceláři, ale tam jsem nebyl, a k tomu je připojen podpis někoho, s kým jsem se nikdy nesetkal. Falšování dokumentů ale bylo tehdy celkem běžnou praxí StB. Zásadně jsme odmítl jakékoliv informace o osobě ing. D. Plichty s odůvodněním, že je mi nesympatický a proto se nestýkáme, i ze Svazu spisovatelů, kam jsem ani nechodil. O těchto mých setkáních vždy věděla rodina i mnozí přátelé.
Umrtím J. Seiferta 10. 1. 1986, které mě hluboce zasáhlo (viz „Silent Musae“) jsem kontakty definitivně ukončil.
Šokován jsem ovšem byl, když jsem se dověděl, že jsem veden v seznamu tajných spolupracovníků StB. Jelikož jsem měl čisté svědomí, nezajímal jsem se o svůj svazek v archivech v Pardubicích. Až s „propíranými“ kauzami v poslední době v tisku jsem archiv navštívil a celý spis si nechal okopírovat. Nedávno jsem tento materiál dal k nahlédnutí i pí Janě Seifertové – Plichtové a jejímu manželovi, kteří mě ujistili, že mi vždy důvěřovali i bez těchto důkazů. Jejich postoje si vážím. Po dvaceti letech jsem vyhledal i vyšetřovatele, aby mi potvrdil pravdivost mé výpovědi.
Vím, že mnozí mohou mé upřímné objasňování tehdejších postojů, pohnutek a okolností považovat za výmluvy i nedůvěryhodné ospravedlňování. S tím bohužel nic nenadělám. Jen připomínám zajímavý výrok: ,,Důvěra v cizí dobrotu je patrným znamením vlastní dobroty.“ A jelikož jsem se narodil a vyrůstal ve farářské rodině na moravském venkově a sám jsem věřící, upokojuji se slovy apoštola Pavla: ,,Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho zodpovídat.“ Takže tuto mou zpověď považujte jen za jakousi generální zkoušku.
MUDr. Alois Volkman
K nahlédnutí přikládám celý svazek, který byl na mne veden pod krycím jménem Doktor: